E. M. — slzy Eliny Makropulos (1585 – 1922)

Scénická kompozice pro soprán, loutnu a sólový tanec inspirovaná divadelní hrou Karla Čapka Věc Makropulos (1922)

…Elina Makropulos, Emilia Marty, Eugenia Montez, Elsa Müller, Ellian Mac Gregor…

Účinkující:

Gabriela Eibenová — soprán — Elina Makropulos

Lenka Kniha Bartůňková — tanec — Osud, Duše, Smrt

Jan Čižmář — loutna, kytara — Otec, Ctitel, Muž

Magdalena Švecová — režie

Přemysl Janda — světelný design, zvuk

Christopher Vinz (UK/CZ) — výtvarník kostýmů

Monika Šonková — masky

Michaela Malinová — realizace kostýmů

Životní příběh a osobní drama hrdinky divadelní hry Karla Čapka (1890–1938) Věc Makropulos (1922) se stal hlavní inspirací scénické kompozice pro soprán, loutnu a sólový tanec. Na známém  příběhu o tajemné „Věci Makropulos“ a z ní vyplývající nesmrtelnosti se hudba proměňuje v čase stejně, jako se odvíjí pomyslná nit života prodlouženého na více jak 300 let. Proto zde zazní písně jak z období renesance, baroka, klasicismu, romantismu, až po hudbu 20. století. V obecnější rovině zachycuje příběh E. M. zásadní osudové momenty v životě ženy i jemné záchvěvy její duše.
Elina Makropulos je na začátku příběhu šestnáctiletá dívka, jež je přinucena svým otcem, alchymistou na dvoře Rudolfa II., vyzkoušet na sobě jeho recept na prodloužení života, elixír mládí. Po týdenním horečnatém zmítání mezi životem a smrtí zvítězí život a Elina začíná zakoušet plody nesmrtelnosti. Stane se z ní uznávaná zpěvačka, točí se kolem ní muži, zažívá slávu i bohatství. Ale také zakouší útrapy a čím dál více ztrát těch, které miluje a které vždy musí přežít. Stěhuje se ze země do země a mění si jméno, jen aby nebudila podezření, že nestárne. Její sláva stoupá stejně tak jako roste její vnitřní prázdnota. Nakonec nenávidí všechno a všechny. Jediné, co jí drží mezi živými je její děsivý strach ze smrti. Po veřejném odhalení svého tajemství ke konci příběhu si uvědomuje, že už skutečně nechce takto dále žít a po více jak 300 letech recept nepoužije, svůj život neobnoví a smířená umírá.
Čapkovo téma je výzvou pro režii i interprety právě kvůli vystižení různých výrazových prostředků ve střídání naprosto odlišných dějinných epoch, kterými Elina Makropulos, později Ellian Mac Gregor nebo Emilia Marty prochází. V inscenaci nezazní mluvené slovo, vše náleží hudbě a zpěvu, tanci, proměnám kostýmů a světel.

….schopnost Andrey Miltnerové vyjádřit graciézním pohybem nejskrytější hnutí mysli skvěle demonstroval i pozoruhodný projekt Gabriely Eibenové E. M. – slzy Eliny Makropulos, inspirovaný Čapkovým dramatem Věc Makropulos, na kterém se podíleli také loutnista a kytarista Jan Čižmář, výtvarník Christopher Vinz a režisérka Magdalena Švecová. Scénická kompozice E.M. je založena na písňové tvorbě od renesance po 20. století (objeví se tu Dowland, Mozart, Schumann i Weill). Skrze ni se tu vypráví o trýzni nekonečného života, kde únava a rozmrzelost překrývají vzpomínky na někdejší slávu. Protagonistka kusu se proměňuje prostřednictvím repertoáru, úpravy základního kostýmu a účesu, pohyby svého tanečního alter ega; celek je mimořádně působivý… Lze jen doufat, že si E.M. povšimnou pořadatelé kulturních akcí nejen v Praze…
Michaela Freemanová pro hudební časopis Harmonie

I. Renesance
Na Elině Makropulos provede její otec, alchymista císaře Rudolfa II., experiment zvaný „Věc Makropulos“. Elina se nebezpečnému pokusu brání, týden se zmítá mezi životem a smrtí v horečkách a ukrutných bolestech. Experiment se ale povede a dívce je dáno žít 300 let. Nový opojný pocit si ve své mladosti a kráse naplno užívá.
II. Baroko
Z Eliny se stala slavná zpěvačka. Jak všichni okolo ní stárnou a ona je stále mladá, mění postupně země svého působení i svá jména. Jen iniciály E. M. si vždy zachová. Sláva, pýcha a pocit neporazitelnosti ji proměnily. Koketuje s muži, drze si s nimi pohrává, rozmarně a bezcitně. Poprvé zakouší druhou stranu mince zvané „nesmrtelnost“. Její nejbližší jsou dávno mrtví, pociťuje opravdové osamění a začíná svému otci jeho čin zazlívat.
III. Klasicismus
Elina Makropulos je suverénní na divadelním jevišti, tam je její opravdový život, všechno ostatní je v troskách. Hra a přetvářka. Zažívá prázdnotu a nudu.
IV. Romantismus
Elina potká osudového muže, pravou lásku. Její život zase nabývá smyslu, ne však nadlouho. Čas je neúprosný vůči všem smrtelníkům kromě Eliny, teď už je však i jejím nepřítelem. Své dítě přežívá, její milý, jediný, kterému svěřila své tajemství a dala mu „Věc Makropulos“, týden horeček a bolestí nepřežije.
V. Rok 1922
Konec, cynismus, strach. Co dál? Elina cítí, že jí ubývají síly, jejích nekonečných 300 let je u konce. Nutně musí získat zpět „Věc Makropulos“. Ale chce ještě vůbec dál žít? Ta strašná prázdnota a
osamění – už necítí nic, vůbec nic. Jen děsivý strach ze smrti ji žene vpřed. Nakonec však přichází smíření a Elina se dobrovolně „Věci Makropulos“ vzdává. Její duše konečně dojde klidu.