Frisch auff

Hudba z Codexu Jacobides.

Začátky evropské instrumentální hudby jsou neodmyslitelně spojeny s loutnou, která se pak zejména v 16. a 17. století stala vůbec nejrozšířenějším a nejoblíbenějším nástrojem měšťanského i šlechtického soukromí. Také v českých zemích se setkáváme se zmínkami o loutně již od 14. století.

Zlomek loutnové tabulatury CZ-Pnm XIII B 237 patří k nejvýznamnějším českým památkám pozdně renesanční literatury pro loutnu. Je dobře patrno, že se písař snažil členit rukopis do oddílů, shrnujících vždy repertoár určitého typu. Vynikají např. tyto celky: preludia, fantazie, passamezza, úpravy Regnartových villanell, italských vokálních skladeb, francouzské a italské taneční písně, intabulace latinských duchovních skladeb, couranty aj.

O autorovi jediné známé české neanonymní loutnové kompozice, (Præambulum, fol. 1r), Štěpánovi Vavřincovi Jacobidesovi, nevíme nic bližšího. Snad by mohl být totožný s jistým Štěpánem Jacobidesem Záhořanským, žákem školy u sv. Jindřicha v Praze, který r. 1622 věnoval verše dvěma pražským měšťanům. Jeho kompoziční aktivitu bychom pak mohli předpokládat pro stejnou dobu.

K problémům datace leccos napoví i způsob číslování intabulovaných villanell Jacoba Regnarta. Jejich první díl, který vyšel tiskem r. 1576, obsahoval pouze 22 skladby. V tabulatuře je však u písně Jungfraw ewre wanckelmut (fol. 32r), uvedeno číslo 27, které se shoduje s umístěním skladby v souborném vydání (Teutsche Lieder mit dreyen Stimmen), které poprvé vyšlo r. 1583, dále 1584, 1587, 1593 a 1611. Regnart jako kapelník Rudolfa II. pobýval v Praze dvakrát: Od r. 1579, kdy ještě souborné vydání neexistovalo a od r. 1595 až do smrti r. 1599.

Tato tabulatura obsahuje významný, singulární zápis Regnartovy skladby Chce mi se wdati – Lib mich als ich dich (fol. 32r), na niž upozornil Jiří Tichota již r. 1967. Lze se domnívat, že i další – v rukopise unikátně dochované – písně by mohly pocházet od stejného autora. Takovou domněnku připouští nejen jejich hudební faktura, ale i umístění v sousedství dalších Regnartových kompozic. U některých skladeb lze činit téměř detektivní bádání; například český incipit jinak zcela neznámé Regnartovy skladby Chce mi se wdati není překladem německého Lib mich als ich dich, což dokládá existenci českého textu (Chce mi se wdati byla obrozeneckými sběrateli zařazena mezi české „národní“ písně!).

Některé skladby zlomku jsou určeny desetisborové loutně. Nástrojů takového typu se hojněji používalo až po r. 1600. Rukopis pochází z prvních dvou až tří desetiletí 17. století; české sentence i názvy skladeb pak dokazují, že písařem a uživatelem sborníku byl Čech.

Zapsaný repertoár řadí rukopis bezpečně do okruhu studentských loutnových sborníků, které představují mezi hudebními památkami 16. a poč. 17. století výrazné specifikum. Ve stejném prostředí vznikly pravděpodobně i tři ze čtyř dalších německých tabulatur, dochovaných na českém území.

Přední místo je vždy vyhrazeno dobovým tancům, přičemž jejich pestrá škála ukazuje na čilé kulturní styky a významné postavení tehdejší Prahy v centru Evropy. Vedle obecně rozšířených tanců italských, francouzských, španělských, anglických, tanečních úprav německých a francouzských písní, nalézáme zde i četná polonika a hungaresky. V jejich přítomnosti můžeme spatřovat mj. i svědectví o pozornosti, kterou k sobě Uhry poutaly jako místo, kde se rozhodoval existenční boj s tureckou expanzí.

Velmi oblíbené byly dále intabulace vokálních předloh pro loutnu. V tomto rukopisu jde především o zmíněné úpravy Regnartových villanell, ukázky italské madrigalové produkce (Jacquet de Berchem, Philippe Verdelot), francouzských a německých písní i přepis tříhlasé vokální skladby na latinský duchovní text (Jesu tu nobis influas – Cœlestium), který unikátně demonstruje nepochopení menzurální předlohy a neznalost zásad musica ficta amatérským upravovatelem. Dochovala se i jedna skladbička pro dvě loutny.

Zlomek je jedinou tabulaturou českého původu pro renesanční loutnu, v níž máme doložen i zájem o vážnou, artistní produkci. Vedle Jacobidesova Præambula jsou to tři dochovaná preludia, nesporně se již hlásící k nové francouzské škole a konečně mistrovská fantazie Francesca da Milano (fol. 2b), jejíž přítomnost v pražském rukopisu dokazuje, že i náročná, umělecká hudba měla mezi místními loutnisty své milovníky a pěstitele, díky čemuž se šířila v opisech.

(Text vychází z předmluvy Jiřího Tichoty k edici Codexu Jacobides.)